Je doba, kdy je těchto onemocnění stále víc a víc. Ráda bych se podělila o svůj příběh, který by někomu možná mohl pomoci.
Mě úzkost potkala nečekaně před dvěma lety. No nečekaně, vlastně se to možná dalo čekat…
Měla jsem náročné období, dokončovala jsem poslední ročník vyšší odborné školy, zažívala problémy a úmrtí v rodinně. Úzkost mě navštívila vždy jen jednou za čas, ale pak jednoho dne to byl tak silný záchvat až jsem chtěla zavolat záchrannou službu, jelikož jsem se obávala o svůj život. Jsou to hrozné pocity, které trvají pár minut, ale Vám to přijde jako celá věčnost.
Máte pocit, že tohle jsou poslední minuty vašeho krátkého života.
Celé ty nekonečné minuty strachu doprovází bolest na hrudi, bušení srdce, sucho v ústech, motání hlavy, zalehnuté uši, třes, střídání horka a zimy. Nebáli byste se o svůj život?
Jelikož jsem studovala už sedmým rokem zdravotnickou školu a moje mamka má také úzkosti, tušila jsem o co se jedná.
Snažila jsem se s tím bojovat, ale stále jsem měla v hlavě „Co když je to vážné? Co když jsem vážně nemocná“. Přestala jsem chodit do školy, nevycházela jsem z domu sama, nechtěla jsem být sama doma. Pořád jsem měla pocit, že se mi něco stane, umřu, omdlím, no prostě cokoli, co ohrozí můj život. V té době jsem se vrátila do dětských let, všude jsem potřebovala doprovod, jezdila jsem s rodiči do práce, na nákupy, návštěvy. Doma už jsme byli všichni zoufalý, rodiče nechápali, co se stalo s tou jejich holčičkou. (Abyste to pochopili, před tím vším jsem každý víkend někde tančila s kamarády, pořád jsem byla pryč, užívala jsem si života a najednou měli doma úplně někoho jiného.) Nebyla jsem schopná dojít ani se psem před barák.
Rozhodla jsem se svůj problém řešit u obvodního lékaře. Obvodní lékař mě jako vždy upozornil na mou hmotnost a potvrdil mi, že se jedná o tzv. panické ataky. Dal mi pro jistotu žádanku do Vojenské nemocnice na oddělení interny.
V nemocnici mě čekalo opět EKG a samozřejmě vyptávání na anamnézu.
Už tam při odpovídání na otázky lékaři, jsem si uvědomila, co vše nejím, jak moc sportuju, neužívám si života, sleduju, co s ním a kolik toho s ním.
Rada zněla jasně „NAJDĚTE SI PSYCHOLOGA, MOŽNÁ LÉPE PSYCHIATRA“. Odešla jsem z nemocnice s „nálepkou“ psychicky nemocného člověka. Tenkrát jsem tam byla s tátou, vzal mě do lékárny a začali jsme to řešit přírodní cestou. Dostala jsem všelijaké prášky z bylinek a meduňkové čaje. Dostala jsem doporučení od známých na skvělou psychiatričku. Samozřejmě jsem měla předsudky, nikdy jsem u psychiatra nebyla, hrozně jsem se toho bála. Bála jsem se, že mě hospitalizují v Bohnicích, dostanu prášky a už se nikdy nevrátím.
Tak přesně takhle to nebylo.
Pamatuji si to do dnes, byl podzim, moje úzkosti byly nesnesitelné, rodiče už nevěděli, jak mi pomoct. Táta můj problém moc nechápal, ostatně jako skoro nikdo. Tou dobou už jsem měla tři roky přítele, který mě potkal jako hromádku plnou života a teď jsem byla hromádka plná strachu. Teď už vím, že to pro něj nebylo lehké a muselo ho to hrozně trápit.
Konečně nastal den mé první konzultace s psychiatrem. Jela semnou máma a celou cestu jsme samozřejmě řešili co vše by se mohlo stát. Prosila jsem jí ať mě do žádné psychiatrické nemocnice nepouští.
Tak konečně jsme si sedli do čekárny a za malou chvilku mě paní doktorka pozvala do ordinace. Zavřela jsem za sebou dveře a chrlila jsem jedno trápení za druhým. Šíleně jsem plakala. Před očima mám stále výraz paní doktorky, která jen dodala že není lehké se s tímhle vyrovnávat v 21 letech.
Doporučila mi léky a denní stacionář. Okamžitě jsem oboje odmítla „nejsem přeci blázen“.
Řekla jsem jasně, že léky nechci a když tak jen přírodní.
Lékař vás nikdy do ničeho nutit nebude. Souhlasila jsem, že si nechám napsat Lexaurin pro případ, že by se to nedalo vydržet. Poté mi paní doktorka napsala guajacuran a poradila mi nějaké bylinky, které pomáhají úzkostné stavy zlepšit.
Domluvily jsme se společně, že budu docházet tedy jen na individuální psychoterapie, právě k této paní doktorce.
Super, někam se to pohnulo, záchranu ve formě tabletky jsem měla, další pomocné bylinky
a na psychoterapie začnu docházet po novém roce.
Postupně se na terapiích otevírala stará témata a přišlo se na to, že trpím poruchou příjmu potravy. V období, kdy jsem začala mít tyto problémy už jsem sedmým rokem studovala nutričního terapeuta. Byla jsem posedlá jídlem, krabičky s jídlem a sportem, myslela jsem, že takhle se vyhnu všem civilizačním chorobám a budu super zdravá a super krásná.
Přitom jsem při mých 173 cm vážila 52 kilo. Ani trochu jsem nebyla zdravá, naštěstí je to naše tělo tak chytré, že mi to začalo naznačovat úzkostí a volalo o pomoc, až mě ignorování mého těla zavedlo na psychiatrii. Jsem ráda, že jsem se odhodlala a došla si pro pomoc.
Dnes je to dva roky, co docházím na psychoterapie a jsem rok a půl na antidepresivech a lyrice. Moje úzkostné stavy se zlepšují. Není to jen o tom si zobnout každé ráno a večer tabletku. Musíte s tou vaší hlavou pracovat. Je to dřina, ale já i vy to zvládnete!
Nejsem zdravá, není mi každý den dobře, ale vím, co se mi děje a jak s tím pracovat, a to je důležité.